Stavebniny SuchomelPC Net


Historie
Současnost
Zastupitelstvo
Úřední elektronická deska
Kulturní výbor
Ke stažení
Zápisy z jednání a vyhlášky
Fotogalerie
 
Ota Kříž - práce žáka J.Tkadlčíka 9c 2004/5
Pozapomenutý český polárník
aneb
KDO BYL OTA FRANTIŠEK KŘÍŽ

Přerov. Bratrská ulice. Českobratrská škola. Jan Ámos Komenský to ano, ale
      hospoda u Nordpólu
      Kde by se uprostřed Hané vzal Severní pól? Začínám být zvědavý?
      Josef Pospíšil, nejen hospodský z 19.století, který lákal hosty na
      povídání o severních krajích, také strojvůdce, ale především topič  na
      expediční parní jachtě „ Viceadmirál Tegetthoff.“(Rakouský admirál Wilhelm
      Tegetthoff (23.11.1827 – 7.4.1871 - ) účastník řady námořních expedic,
      zvítězil v roce 1864
      s rakousko-pruskou eskadrou nad Dány u Helgolandu, roku1864 opět zvítězil
      s rakouskou eskadrou nad italským loďstvem u Lissy ( ostrov Vis). Od roku
      1866 byl vrchním velitelem rakouského válečného loďstva.)
      Takže je to pravda hospoda u Severního pólu v Přerově byla. A jak to bylo
      dál, jak se na expedici dostal? Aha kamarádi.
       A je tady další obyvatel regionu – Ota František Kříž (Krisch). Narodil
      se 12.června 1845 v Pačlavicích dům č.68, v kdysi panském stavení.
      Bohužel, dům byl zbourán
      v roce 1965. 
      Jeho otec Antonín Kříž pocházel z Koryčan, byl české národnosti a byl
      povoláním ranhojič na místním panství. Byl dvakrát ženat. Ota byl šesté
      dítě v pořadí z dalších devíti sourozenců. V devíti letech odešel na
      reálné gymnázium do Kroměříže (tehdy tam byly 2 třídy), kde rozvíjel své
      matematické nadání a kreslířské umění, mimo jiné i pod vedením Josefa
      Ondřeje Liboslava Rettiga –syna slavné matky M.D. Rettigové – který se
      věnoval přírodovědeckému bádánía meteorologii.
      Do Vídně odešel jako 14 – ti letý a vyučil se tam strojníkem.Němčina pro
      něj nepředstavovala jazykovou bariéru, protože jeho matka Anna Kleinerová
      z Bregenz byla Němka, stejně jako druhá žena jeho otce Rosalie Michlová,
      která malého Otíka vlastně vychovala.
      V dubnu 1866 nastoupil vojenskou základní službu a jako vyučený strojní
      zámečník si zvolil válečné námořnictvo. Jako déle sloužící strojní
      poddůstojník byl na vojně ještě v lednu 1872. Poté pracoval jako lodní
      strojník  u paroplavební společnosti Adria v Terstu. Na doporučení svého
      zaměstnavatele byl pozván vedoucím chystané druhé rakousko – uherské
      výpravy k severní točně – to bylo jistě mimořádné ocenění umu a dovednosti
      Oty Kříže. Ota Kříž místo přijal, ale bez nadšení, protože arktické kraje
      ho příliš nelákaly.V té době už trpěl občasnou zimomřivostí.
      12.června 1872 se tehdy 27 letý Ota Kříž zúčastnil slavnostního oběda na
      rozloučenou v hotelu Mayer
      v Gestemunde společně s dalšími 23 účastníky polární výpravy. Přišli
      přátelé a přáli jim štěstí na dalekou
      a nebezpečnou cestu, která začala 13. června 1872 v přístavu Bremerhaven a
      trvala, jak dnes už víme, do 3.září 1874, tedy 812 dnů byli badatelé mimo
      evropskou pevninu.
      Výpravu vedli dva zkušení polárníci. Prvním byl Julius von Payer (1.9.1842
      – 30.8.1915) – zeměpisec , malíř, horolezec, účastník expedic do
      východního Grónska, Severního ledového oceánu, spoluobjevitel země
      Františka Josefa ( Franz – Joseph – Land), vojenský topograf – zodpovědný
      za vedení výpravy na ledě a topografické a mapovací práce. Druhým
      velitelem výpravy byl Karel Weyprecht (8.9.1838 –29.3.1881) – iniciátor
      mezinárodní vědecké spolupráce, zodpovědný za vedení výpravy na moři a
      lodi.
         Obtížná plavba začala podle plánu 13. června 1972 v Bremershavenu a pak
      pokračovala bez problémů do Tromsö na pobřeží Norska. Na bezporuchové
      plavbě měl nemalou zásluhu především náš Ota Kříž, protože strojní
      vybavení expediční jachty pečlivě připravoval celé tři měsíce před
      vyplutím a přebral za ně plnou zodpovědnost. Potom loď doplula k pobřeží
      Nové země, ale v říjnu 1872 uvízla v ledu. 
      Ota Kříž si do deníku 7.10. 1872 zapsal :  
       „Teplota opět klesla na –7 st. R (-9°C) a trhlina v ledu před přídí úplně
      se uzavřela, takže při pokročilé roční době jsme museli skoro s určitostí
      počítat, že nebudeme s to, abychom dosáhli zimního přístavu
      a že proto budeme nuceni přezimovat  na této kře.“
      Odhad se spnil.
      Po roce, 30.8.1873, Ota Kříž na driftující zamrzlé expediční lodi ,
      zapsal:
      „ ve 2 ½ hodiny odpoledne náhle objevujeme v severovýchodním směru ve
      vzdálenosti asi 30 mil novou zemi, které hned dáváme jméno Země Františka
      Josefa a přidáváme trojnásobné hurá s číší v ruce, protože ji můžeme
      sledovat daleko na sever a na západ, zaměřujeme ihned nejvyšší vrchy a
      nejvyčnělejší mysy. Ach, není – li blažený a povznášející pocit po 11
      měsících, v nichž se skrývaly tak těžké události a zážitky, že konečně
      opět můžeme vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou.“ 
      Jak velké asi bylo sebezapření strojníka, meteorologa, důstojníka, když
      psal do deníku. V té době se již
      u něj naplno projevila TBC - odtud zřejmě stálá zimomřivost a proto také
      svůj deník psal nejraději
      u kamen. Jeho nemoc se stále zhoršovala a přibývaly další – kurděje,
      onemocnění sleziny. 13. února 1874 napsal do deníku již jen několik slov
      velmi nejistou rukou a pak nastalo těžké umírání, které skončilo
      16.3.1974.
       Křížův pohřeb se konal na Wilczekově ostrově (sponzor výpravy hrabě Hans
      Wilczek) dne 19.3. 1874 při –27°C!
      „ Mlčky, bojujíce s prudkou sněhovou vánicí, jsme ji táhli pustými
      sněhovými pláněmi a po jedna a půl hodinovém putování pak na horu k
      vyvýšeninám ostrova...vztyčili jsme nad ní jednoduchý kříž, poklekli jsme
      u hrobu a začali se hlasitě modlit za našeho zesnulého druha, jemuž byl
      souzen smutný los, aby
      s námi sdílel pouze utrpení, nikoli dobu úspěchů a návratu domů...„
      Po úmrtí Oty Kříže podnikala výprava dál další pochody k prozkoumávání
      okolí a shromáždila mnoho materiálu. Ota Kříž inicioval pojmenování
      Geografických útvarů např.: Stoličkovy ostrovy(PhDr. Ferdinand Stolička
      1838 – 1874, Zámeček u Kroměříže, geolog světového významu, pracoval 12
      roků v Indii, zahynul při přechodu Karakoranu).Další stopy přítomnosti z
      českých zemí v Arktidě jsou patrné
      v některých dalších topografických názvech na mapách souostroví země
      Františka Josefa (190  zaledněných, hornatých ostrovů do n.v. 620 m, 16
      100 km2. dnes součást ruského teritoria. V současnosti meteorologické a
      letní stanice. ), Teplický záliv na Rudolfově ostrově, Šanovský ostrov na
      jihu souostroví, Brněnský mys, Payerův ostrov, Payerův ledovec, cap
      Comotovia (Chomutov – Ritter von Brosch).
      Na jaře 1874 vedl Payer tři saňové výpravy do nitra souostroví. V květnu
      1874 se museli vydat bez lodi na zpáteční cestu, aby udrželi naději na
      záchranu svých životů.V blízkosti Nové země spatřili ruskou loď – škuner
      Nikolaj, která je odvezla do norského přístavu Vardö.
      Z Hamburku byl pro posádku  vypraven zvláštní vlak, který příjel do Vídně
      25.9.1874. Město bylo slavnostně vyzdobeno, polárníci jím projížděli jako
      hrdinové. Sláva skončila 6.října 1874 audiencí u císaře. 
       A Ota Kříž, který odpočívá v nejsevernějším českém hrobě, zasypán
      briketami? Jeho
      u kamen psaný arktický deník připravil k vydání jeho bratr Antonín c.k.
      adjunkt námořního komisariátu. Čistý výtěžek byl určen na zbudování
      pomníku pačlavického polárníka. Ten dodnes stojí nedaleko kostela již od
      roku 1875. Bílý, 4m vysoký obelisk
      s bronzovou  kruhovou plaketou s reliéfem hlavy O.F. Kříže. Na každé ze 4
      stran jehlanu jsou bronzové desky s nápisy v češtině, němčině, italštině a
      maďarštině:
       “ Na počest památce našeho občana Oty Kříže, strojníka a důstojníka druhé
      rakousko –uherské výpravy k severní točně, jež se zde dne 12. června 1845
      narodil. Zemřel 16. března 1874 na výpravě lodi Viceadmirál Tegetthoff, 79
      ° a 51 “s.š. a 58° 56“ východně od Grenwiche.“
      Na jaře roku 1978 nalezli sovětští oceánologové plechové pouzdro, ve
      kterém byl dopis
      s poselstvím, které má být předáno rakouské admiralitě. To se jaksi
      nestihlo a tak byl dopis uložen
      v sovětském Muzeu Arktidy a Antarktidy.
      A Ota Kříž v Čechách?
      I když se stal jedinou obětí slavné a úspěšné objevné plavby, ve které si
      chtěly světové velmoci dokázat své schopnosti na poli vědy, přestože se
      nedalo čekat, že tam bude nějaké přírodní bohatství , a jak se rovněž
      ukázalo, očekávaný severovýchodní průplav pro hledání námořní cesty do
      Ameriky, je také  velmi obtížný.
      Poprvé tyto skutečnosti u nás byly zpopularizovány 17. července 1970 v
      televizním seriálu brněnské televize „Cesty za poznáním“ v epizodě „ Naši
      v Arktidě“. Potom až u příležitosti 130. výročí objevení země Františka
      Josefa v rozhovoru s dr. Norbertem Krutským v Planetáriu 3./5. srpna 2003
      v programu Českého rozhlasu. Že by platila trpká slova fejetonu Jana
      Nerudy z roku1874, která připomínala českou účast na Payerově výpravě i
      dnes? Že by česká veřejnost “natruc“ rakouskému úspěchu výpravu opomíjela?


      Ota Kříž si to ale určitě nezasloužil.
      No, takže už toho vím celkem dost, díky své všetečnosti jsem poznal práci
      v archivech i s archívním prachem, knihovnách, meziknihovní výpůjční
      službu, veledůkladně jsem si zasurfoval na internetu, co mi chybělo to mi
      dali na obecním úřadu v Pačlavicích a nyní mě mrzí, že už nejsou žádní
      rodinní příslušníci
      s rodinnou kronikou jako u pana hospodského Pospíšila, no ale ten zas
      nebyl Čech., ale má potomky Čechy.
      Někdy je zkrátka a dobře zvědavost velmi inspirující.
      A mohu souhlasit s panem dr. Krutským, že četba o dobývání pólu je
      ideálním čtením pro parné letní dny
      a třeba i o prázdninách...
            PODĚKOVÁNÍ:
        Děkuji za pomoc a radu pracovníkům Muzea Jana Ámose Komenského v
      Přerově, Městské knihovny v Přerově, zaměstnancům Státního archívu v
      Kroměříži, pracovníkům Obecního úřadu v Pačlavicích za poskytnutí podkladů
      pro mou práci; paní učitelce Mgr. Dagmar Vaculíkové za pomoc s grafickou
      úpravou a paní učitelce Mgr. Gabriele Motykové za pomoc při přípravě na
      jednotlivá kola Dějepisné olympiády.


      V Přerově, dne 16.5.2005                                                  
                       Jiří Tkadlčík

01.02.2009 v 12:04 Tkadlčík