Stavebniny SuchomelL-Stam


Historie
Současnost
Zastupitelstvo
Úřední elektronická deska
Kulturní výbor
Ke stažení
Zápisy z jednání a vyhlášky
Fotogalerie
 
Osobnost obce - Ota Kříž
* 12. června 1845 v Pačlavicích dům č. 68, kdysi panská stavba (v uličce naproti Hajchlových v Koutě) a byl zbourán r.1965. Otec, Antonín Kříž, pocházel z Koryčan, byl české národnosti, povoláním ranhojič.

V mladších létech sloužíval na panstvích a statcích wurtenberských a Waldborgů v západním Rakousku. Tam se oženil s Němkou Annou Kleinerovou z Bregenz. Měl s ní 9 dětí. První dvě se narodily v Salzburgu, další, mezi nimi Ota jako šesté dítě, se narodil již v Pačlavicích, kde jeho otec byl zaměstnán na místním panství jako ranhojič. Když mu jeho první manželka zemřela, oženil se Antonín Kříž podruhé. Jeho druhá manželka Rosalie Michlová, též Němka,mu dala Xaverinu. Při sčítání lidu roku 1910 se hlásila Xaverina k české národnosti a působila po vystudování jako učitelka ručních prací na českých školách na Kroměřížsku a též byla činná v českém čtenářském spolku v Zdislavicích. Zůstala svobodná a vždy se podpisovala česky, tedy Xaverina Křížová. O ostatních sourozencích není dnes již podrobnjších zpráv. Oto Kříž byl ve svém devátém roce přijat na reálku v Kroměříži. Měl nadání hlavně pro matematiku a kreslení. Měl též zálibu ve strojích, a proto jako čtrnáctiletý odešel do Vídně, kde se vyučil strojníkem. Počátkem dubna 1866 nastoupil vojenskou základní službu. Jako vyučený strojní zámečník si zvolil útvar válečného námořnictva. U vojska byl v době tříleté presenční služby třikrát povýšen. Počátkem února roku 1870 byl přidělen k námořnictvu jako déle sloužící voják v hodnosti desátníka. Za půl roku nato byl povýšen na četaře. Jako strojní poddůstojník prodělal delší plavby na několika válečných lodích. Ve vojenské službě byl ještě koncem ledna 1872. Plavba na severní pól Pak pracoval jako lodní strojník u paroplavební společnosti „Adria“ v Terstu. Tady na doporučení zaměstnavatele byl pozván vedoucím chystané arktické expedice Karlem Weyprechtem, aby se zůčastnil výpravy k severnímu pólu, jako strojník na expediční parní lodi „Viceadmirál Tegetthoff“ v hodnosti důstojníka. Ota Kříž toto místo přijal, ale bez nadšení, neboť arktické kraje ho nijak nelákaly. Provedl montáž parního stroje na lodi v Gestemunde a dne 8. června 1872 byla podniknuta zkušební plavba, při které se lodní stroj výborně osvědčil. Dne 12. června 1872 se Kříž (tehdy 27letý) zůčastnil slavnostního oběda na rozloučenou v hotelu Mayer v Gestemunde se všemi účastníky polární výpravy. Přišli také přátelé, aby se s nimi rozloučili a přáli jim štěstí na dalekou a nebezpečnou cestu. Již druhého dne nastoupil Kříž na loď, aniž by si uvědomil, že v jeho nitru již počíná hlodat zákeřná a velká nemoc – tuberkulóza. Počínající nemoc se rozmáhá Začal být zimomřivý a sedával nejraději u kamen, u kterých si psával deník. Při plavbě do neznámých severských krajin již 25. července 1872 napsal do svého deníku: „Večer vidíme první ledové kry a pozdravujeme je s přáním, aby to byly též poslední.“ Dne 3. listopadu 1872 si do deníku poznamenal: „Cítím bolesti na prsou, proto dal jsem se prohlédnouti lodním lékařem dr. Kepesem, který zjistil zvětšení sleziny, což může prý pocházet z mé dřívější horečky v Pulji.“ Křížova nemoc se při jeho pracovním zatížení stále zhoršovala a je s podivem, že lékař nepočal s účinnějším léčením jeho špatného zdravotního stavu. Kříž také zaznamenal ve svém deníku v květnu a 16. června toto: „Když jsem se koupal, úplně jsem se polekal, spatřiv své zchředlé tělo. Jsem velmi vyhublý a vypadám velmi nemocně.“ Ale Kříž se nemoci zoufale bránil a věřil ještě v uzdravení. Ve svém deníku dne 26. prosince 1873 Kříž zapsal, že lékař u něho zjistil také onemocnění kurdějemi. V posledním svém zápisu ze dne 14. ledna 1874 si stěžuje na opětovný silný záchvat horečky a do deníku zapsal: „Až se uzdravím, zapíšu další zprávy do lodního deníku.“ O měsíc později 13. února 1874 ještě do deníku už nejistou rukou napsal pouze několik slov a pak nastává konec. Dlouhé umírání skončilo 16. března 1874. Poslední jasné chvíle života mu ulehčovla stále víra v uzdravení a návrat domů. Lodní lékař, dr. Kepes, napsal: „Upoután na lůžko poslouchal s největší radostí poradu, kterou jsme měli 23. února a těšil se jako dítě, když jsme 26. května 1874 stanovili jako den našeho návratu.“ Křížovy poslední chvíle a jeho pohřeb dne 19. března 1874 zaznamenal a vylíčil velitel této výpravy Julius Payer ve svém cestopisu takto: „Počátkem února 1874 dostala jeho nemoc rychlý spád. Jeho tělo, pokryté skvrnami, nebylo již schopno pohybu. Blížil se jeho konec, byť jen pomalu v mukách bolesti a nespavosti. Teprve počátkem března nastoupila agónie a bezvědomí a přestal vnímat své utrpení. Činnost jeho plic ztrávených nemocí se od té doby projevovala už jenom nepřetržitým chrapotěním. Pomoci už nebylo možno. Všechna péče našeho lékaře směřovala nyní jen k ulehčení jeho posledních dnů. Dojímavé byly jeho projevy nábožnosti v předzvěstí blížící se smrti. Dne 9. března leží Kříž bez hnutí v agónii na svém osamělém loži. Člen naší skupiny Lukinovič ho hlídal. A protože se domníval, že Kříž začíná umírat, chtěl svému, dosud žijícímu, ale bezvědomému druhu, otevřít brány věčnosti, počal se nahlas modlit a volat – Ježíši, Josefe, Maria, Vám odporoučím duši svou. Tak volal celou hodinu. Když jsem se vrátil ze saňové výpravy a vstoupil jsem do kajuty, slyšel jsem opět sténání našeho nešťastného Kříže. Již déle než týden ležel v bezvědomí a stále trval jeho smrtelný zápas. Teprve 16. března odpoledne zvěstovalo náhlé ticho, že nás opustil. Druhého dne byla mrtvola uložena do rakve, vynesena na palubu a vlajka vztyčena na půl žerdě. Lodní lékař naší výpravy, dr. Kepes, poznamenává ve svém zápise – Předvídal jsem tento smuteční konec Oty Kříže už před jedenácti měsíci. Pozoroval jsem příznaky jeho nemoci od dubna 1873 a již tehdy jsem připravoval své přátele na smutný konec. Kříž trpěl především plicními souchotami. V srpnu 1873 se tuberkulóza plic ještě více rozšířila a začátkem února 1874 byl ještě postižen kurdějemi. Počátkem března se jeho slabost stále zvětšovala a 16. března našel věčný klid.“ Křížův pohřeb Křížův pohřeb se konal dne 19. března při mrazu -27° C. Smutný průvod opustil loď. Rakev opatřena křížem a pokrytá vlajkou měla být dopravena na saních k nejbližším vyvýšeninám Wilzkova ostrova který je součástí Země Františka Josefa. V cestopisu bylo psáno dále takto: „Mlčky, bojujíce s prudkou sněhovou vánicí, jsem ji táhli pustými sněhovými pláněmi a po 1 ½ hodinovém putování pak na horu k vyvýšeninám ostrova. Prohlubeň mezi čedičovými sloupy pak přijala tělesnou schránku Oty Kříže. Vytyčili jsme nad ní jednoduchý kříž, poklekli jsme u hrobu a začali se hlasitě modlit za našeho zesnulého druha, jemuž byl souzen smutný los, aby s námi sdílel pouze dobu utrpení, nikoli dobu úspěchů a návratu domů. Strašlivá mrazivá vichřice se rozputala nad zledovatělou vyvýšeninou, takže některým účastníkům pohřbu omrzl obličej a ruce. Museli jsem proto ponechat lepší úpravu hrobu příznivějšímu počasí. Zasněženou zpáteční cestu k lodi jsme našli jen s velkou námahou. Později jsme nad osamělým hrobem nakupily pyramidu z uhelných briket, aby mrtvola byla lépe chráněna před ledními medvědy, a kříž nad hrobem jsme opatřili mosaznou deskou s nápisem – Zde odpočívá Ota Kříž, strojník na lodi rakousko-uherské severopolární výpravy, zemřel 16. března 1874 na lodi Admiral Tagetthoff, 29 roků stár. Odpočívej v pokoji!“ Víme tedy, kde je nejsevernější český hrob, nevíme však, zůstal-li neporušen a je-li dosud nad ním kříž se stoletou tabulkou se jménem Ota Kříž. Rok na to, v roce 1875 jeho bratr Antonín sepsal a vydal tiskem knížku v německé řeči pod názvem: Tegebuch desNordpolfahreis ungarusche Nordpolexpedition herausgegeben von seinen Bruder Anton Krisch k.k. Mrine-commissariats Adjunkt. Der reinertrag ist zur Ehre des Verblichenen in seinem Geburtsorte zu errichteenuen Denkmale gewidmet. Wien 1875. Přeloženo do české řeči: Deník severopolárního cestovatele Oty Kříže, strojníka a důstojníka druhé rakousko-uherské severopolární výpravy. Z pozůstalosti zemřelého vydal jeho bratr Antonín Kříž c.k. adjunkt námořního komisariátu. Čistý výnos bude věnován na pořízení pomníku v jeho rodné obci na upomínku ke cti zesnulého. Vydán ve Vídni roku 1875. Pomník Oty Kříže Ještě v roce 1875 byl Otu Křížovi zbudován v rodných Pačlavicích pomník, asi čtyři metry vysoký, kámen světlý obelisk na podstavci. Na každé ze čtyř stran jehlanu jsou zasazeny bronzové desky s nápisy. Na čelní straně je deska a českým nápisem: „Na počest památce našeho občana Oty Kříže, strojníka a důstojníka druhé rakousko-uherské výpravy k severní točně, jenž se zde dne 12. června 1845 narodil. Zemřel 16. března 1874 na výpravě lodi Víceadmirál Tegetthoff, 79° 51' s. š. a 58° 56' východně od Grenwiche.“ Tento stoletý historický památník vzorně udržovaný místními občany, stojí dodnes poblíž farního kostela v Pačlavicích. Náš český básník Jan Neruda v Pražských Národních listech již před stotřiceti lety dne 27. září 1874 vzpomenul na našeho neohroženého občana Oty Kříže. Tato vzpomínka je tam spojena s povzdechem: „Jak se zapomíná na ty, kteří mohli být chloubou našeho národa.“ Osud expedice Po úmrtí Oty Kříže podnikla výprava několik pochodů k prozkoumání okolí a shromáždili mnoho materiálu. Některá místa dodnes svými názvy připomínají jejich přítomnost: Brněnský mys, Šanovský ostrov, Teplická zátoka, Stoličkovi ostrovy- navrhl Ota Kříž (PhDr. Ferdinand Stolička, narozený roku 1838 v oboře Zámeček v těsné blízkosti Kroměříže,geolog světového významu, pracoval dvanáct roků v Indii a jako účastník výzkumných cest v Himaláji zemřel na třetí z nich v roce 1874 v Murghi při přechodu pohoří Karakorum) a další. Zbytek expedice, v počtu 23 mužů, se vydal 15.5.1874 na saních se třemi člunyna jih po zamrzlém moři. 29.8.1874 byli nalezeni dvěma ruskými rybářskými loděmi, které dovezli trosečníky 3.9.1874 do přístavu Vardö v Norsku, odkud se přes Hamburg vrátili domů. Země Františka Josefa zahrnuje 130 ostrovů o rozloze 16 510 km leží v nejsevernější části evropské Arktidy. Ostrovy jsou poměrně nízké a jejich výška kolísá od 100 do 500 m n/m. Jsou pokryty z 90% ledem. Roku 1978 nalezli sovětští oceánologové plechové pouzdro, ve kterém byl dopis s poselstvím, které má být předáno rakouské admiralitě. To se už nestihlo a tak dopis byl uložen v sovětském Muzeu Arktidy a Antarktidy.
15.11.1873 v 19:54 Hort Petr